Prečné sedlo

5. února 2012 v 20:38 | Mil



Ne, že bych nikdy nebyla na žádném výletě, nebo se lesům a výletům v nich vyhýbala. To opravdu ne. Avšak, nikdy jsem nebyla ve velkých horách. Přestože skály a přírodu vyloženě miluju. Přesně nevím proč mě vysokohorská turistika tak nějak míjela. Snad to bylo dáno tím, že mí rodiče raději trávili dovolenou u moře než-li na horách.
Tak se stalo, že do svých 18-ti let, jsem se téměř do hor, jako takových nedostala. Jediný velký výstup který jsem podnikla s rodiči, byl na hrad Buchlov.
Takže, když mě poprvé Petr vzal na Sněžku a tvrdil, že to bude hřebenovka, a není se čeho bát neměla jsem ponětí, co si pod tím názvem představit.
Hřebeny jsem znala dobře, mé zlatevé blond vlasy je milovaly. Zde jsem už tenkrát tušila jistou zradu, což se později potvrdilo. Po značně dlouhé chvíli kdy sem na něj koukala jako tele na nové vrata, začal mi, pro mě neznámý pojem, vysvětlovat:
"Víš, Anežko, to nepůjdeme od spoda, nahoru, tak velký strk. Půjdem, po vršku těch hor, téměř po rovince, sem tam kopeček, chápeš? To nebude taková hrůza." Logicky mi to nesedělo, proč by se tomu říkalo hřebenovka a ne třeba úsečkovka. Přeci jen hřeben má jiný tvar, jen pomyslete na ty zuby hřebenu a bude vám vše jasné. Praxe mé podezření jen potvrdila. Jo, panečku rovinka to opravdu byla 400m převýšení nahoru, jen pro to aby člověk slezl 300m převýšení dolů. Tohle se opakovalo asi třikrát než jsme konečně stanuli na Sněžce. Pak už mi ten pojem byl naprosto jasný! Hřebenovka! Na rovince! To je jako potkat dinosaura v lese. A pak věřte chlapům.
 

Káva

3. února 2012 v 19:54 | Mil |  Jednorázovky





Každé ráno, sedím a piji kávu, přitom mé prstíky běhají po klávesnici. Vidíte, to i právě teď, nedočkavě čekají na první myšlenky, které se během chvilky zhmotní na téhle bílé ploše.
Jsou dny, kdy chtějí přímo tančit, běhat a skákat neposedně, jako blecha a jindy zas jen tak pomalu zachmuřeně psát o životě bez příkras.

Kytka

24. ledna 2012 v 9:24 | Mil





"Mamí, já chci koupit Leonce kytku."
Tak tuhle větu, slyším od podzimu téměř pokaždé, jakmile se ocitnu se svým sedmiletým synem příliš blízko květinářství. Co ho popadlo, kde na to přišel, tentokrát ztrácím nervy. A otvírám dveře květinářství.


 


O Jiříkovi 1. část

20. ledna 2012 v 22:03 | Mil





Jirka opřel svého horáka o strom a usedl hned vedle něj na pařez.
"Sakra práce," ulevil si nahlas, i přestože tu byl sám.
Když tento kšeft bral, nevěděl, co ho čeká. Ale vařit tomu dědulovi se zdálo jako snadná práce. A plat byl více jak dobrý, tak proč to nezkusit. Jen to jeho jméno mu bylo nějaké povědomé, sám nevěděl proč. Nakonec nad tím lehce mávl rukou - Adolf Rodšild nebo Petr Novák, to je vlastně fuk, hlavně že dobře platí.
Dnes by si za tenhle přístup nejraději nakopal. Ano, nejdřív se to zdálo jako opravdu snadná práce - vařit pro starého pána, sluhu, řidiče, zahradníka a pokojskou nebylo nic těžkého. První dny v této práci si vyloženě blahopřál k tak dobrému místu. Jenže jak čas plynul, zdála se tato jednoduchá práce složitější a složitější, protože starý pán, jak mu říkal sluha Johan, si rád vymýšlel.

Den číslo: 24!!

20. ledna 2012 v 18:13 | Mil




Den číslo:23

15. ledna 2012 v 13:26 | Mil

Den číslo: 22

12. ledna 2012 v 17:56 | Mil


Den číslo: 21

12. ledna 2012 v 11:37 | Mil



Den číslo:20

24. prosince 2011 v 13:35 | Mil



Den číslo:19

23. prosince 2011 v 13:52 | Mil

Ano vím je 23 ale prostě já nestíhám, tak jsem se rozhodla že až bude mezi svátky čas nahradím stracené dny.



Kam dál